Tragédie Andreje Kivileva přinesla povinnost nosit přilbu i pro profesionály

 

 

 

Mezinárodní cyklistická unie se již v roce 1991 snažila zavést tuto povinnost, ale narazila na silný odpor téměř všech cyklistů. Závodníci využili první velkou evropskou akci, kterou v té době byla Paříž - Nice, aby vyjádřili svůj odmítavý názor ohledně této novinky a vstoupili do stávky. Bránili se právem rozhodovat sami za sebe, nepohodlností jejich nošení a v neposlední řadě značným zvýšením jejich hmotnosti, což byl velmi silný argument hlavně pro dlouhá stoupání. UCI musela po tomto zamítavém kroku ze strany samotných cyklistů zrušit svou iniciativu a přilby tak nadále nosili jen amatérští závodníci a junioři.

 

Tento status quo trval dalších dvanáct let, ale v ročníku 2003 došlo k tragédii, po které již muselo přijít definitivní vyřešení problému ohledně cyklistických přileb. A bylo jen ironií osudu, že k tomu došlo právě na závodu Paříž - Nice.

 

Jedenáctého března ve druhé etapě došlo k nevinnému pádu, kterých se během sezony odehrají stovky, ale tento změnil osud profesionální cyklistiky. V mírném kopci se srazili tři jezdci, Marek Rutkiewicz (Cofidis) a Volker Ordowski (Gerolsteiner) vyvázli z této kolize bez zranění, ale Andrej Kivilev se po pádu již neprobral k životu. Kazašský jezdec přeletěl přes řídítka, a i když se nejelo velkou rychlostí (přibližně 35 km/h), spadl na obličej, utrpěl frakturu lebky, zlomil si dvě žebra a ihned upadl do bezvědomí.

 

Nezachránilo ho ani okamžité převezení do nemocnice a několikahodinová operace, během které mu chtěli lékaři odstranit nebezpečný otok mozku. Druhý den ráno, dvanáctého března Andrej Kivilev zemřel.

 

Byl to šok pro každého. Třetí etapa byla neutralizována, na trati se nezávodilo a jezdci si chtěli tímto způsobem uctít jeho památku. Ještě hůř to prožívala jeho rodina, které se tato tragédie odehrála takříkajíc přímo před očima. Osudný pád se stal v blízkosti jeho domova, na silnicích, které Andrej Kivilev důvěrně znal a každý den na nich trénoval, a v cíli etapy ho čekala manželka Natálie se šestiměsíčním synem Leonardem.

 

 

 

Andrei Kivilev byl jedním z malého množství cyklistů z východní Evropy, kteří se prosadili v profesionálním pelotonu na přelomu tisíciletí. Od začátku devadesátých let jezdil v amatérských celcích, většinou francouzských, a v zemi galského kohouta mu dělal společnost Alexander Vinokurov, který byl jeho přítelem. A právě Vinokurov ovládl tu nešťastnou edici P-N v roce 2003 a na pódiu v Nice plakal s fotkou svého zesnulého přítele. 

 

První profesionální kontrakt podepsal Andrej Kivilev v roce 1998 s týmem Festina. Kazašský jezdec si vydobyl respekt výbornými vrchařskými schopnostmi a svým aktivním stylem, ale byl oblíbený i pro svou skromnou a kamarádskou povahu. Díky tomu měl v celku Festina vyrovnat skupinu kolem výrazného vrchaře Richarda Virenqa. Na jeho smůlu v sezoně 1998 bylo francouzské seskupení centrem dopingového skandálu na Tour de France, ale ve Festině nakonec zůstal i v následujícím ročníku.

 

Poté si ho všimla taková esa jako Bruyneel s Armstrongem, kteří mu nabídli přestup do svého projektu, ale Kivilev se rozhodl pro celek Ag2r, kde chtěl využít možnosti stát se lídrem na etapovém závodu.  V sezoně 2000 se mu velmi nedařilo, ale v následujícím ročníku naplno odhalil své kvality v celku Cofidis, kde nakonec závodil tři roky. V roce 2001 vyhrál Route de Sud, na Dauphiné Liberé finišoval pátý, plus získal etapu a vybojoval také nejlepší výsledek v kariéře, když na Staré dámě obsadil čtvrté místo v GC.   

 

Po Armstrongově skandálu a jeho zbavení titulů z Tour de France se ozývaly některé hlasy, že uvolněný trůn z roku 2001 by měl dodatečně připadnout právě Kivilevovi, jelikož se na pódiu objevili další dopingoví hříšníci Ullrich a Beloki. V této souvislosti 11letý Leonard Kivilev v roce 2014 poslal dopis řediteli TdF Christianu Prudhommemu a vyslovil toto přání.  Ale tato žádost nebyla vyslyšena.

 

 

 

Odezva této tragedie byla značná a okamžitě se začalo debatovat o znovuzavedení povinnosti nosit přilbu, protože Kivilev ji během té nešťastné kolize neměl na sobě. Týmový lékař Cofidisu Jean-Jacques Menuet ihned tvrdil, že "oblast fraktury lebky odpovídala tomu prostoru, který chrání přilba. Moji kolegové s tím musí souhlasit, že přilba by omezila jeho zranění a její nošení by mělo být povinné." Podobné stanovisko podporovala také společnost ASO, pod jejímž patronátem se odehrává závod Paříž - Nice. 

 

 

Mezinárodní cyklistická unie po tomto incidentu již postupovala mnohem razantněji než předtím a od 5.5.2003 nařídila povinnost nosit přilbu pro všechny profesionální cyklisty. A poprvé to bylo aplikováno na Giro d'Italia. Dohoda pro tento krok byla výsledkem konsensu mezi samotnou unii, cyklisty a organizátory závodu.

 

Samozřejmě, výhrady jezdců vůči tomuto rozhodnutí pokračovaly. UCI respektovala jejich názor na osobní volbu, ale zároveň důrazně vyhlásila, že i když závodník koná na vlastní riziko, žádný pocit svobody nikdy nedokáže zastínit tragédii, která z tohoto konání může vyplynout. Kompromisem mezi těmito pozicemi byla výjimka, podle které cyklisté nemuseli mít přilbu na závěrečném stoupání, které je delší než 5 kilometrů. Toto ustanovení však postupem času úplně vypadlo z pravidel poté, co se přilby stávaly aerodynamičtějšími, lehčími a jezdci si na ně celkově zvykli, takže dnes patří k automatické výbavě závodníka stejně jako kolo.