Devět pohledů na severské klasiky, Avermaetova bilance atakovala rekord Boonena

 

 

 

 

 

Greg van Avermaet bral téměř všechno, co mohl. Plně využil svých klasikařských schopností a chybělo mu velmi málo, aby vyrovnal rekordní čtyři triumfy Toma Boonena z roku 2012. A to už je známkou mimořádné kvality. Během závodu jel klidně, ale sebevědomě, přesto měl před očima vítězství, a na trati dělal správná rozhodnutí.

 

Důležitým faktorem byla jeho sebedůvěra, že v závěrečném spurtu dokáže porazit kohokoli. Po vítězství na Roubaix řekl, že "když jsem přijížděl v minulosti do cíle v malé skupině, měl jsem obavy, jaký výsledek z toho bude. Teď jdu vyhrát." Z tohoto důvodu nemusel na kostkách a berzích trhat hlavní balík jako Spartakus, jeho záměrem bylo přijít do cíle ve vedoucí skupině. A nezáleželo na tom, iniciuje-li právě on vytvoření rozhodujícího brejku, jak se mu to podařilo na G-W na Kemmelbergu, anebo si skočí ve správném momentu do vedoucí skupiny (E3, P-R).      

 

Tato taktika mu nadmíru vycházela, ale aby byla úspěšná, musela být podpořena potřebnou výkonností a správným čtením situace na trati. Při svých třech vítězstvích vždy přesně určil rozhodující okamžik, a když už vystartoval dopředu, udělal vše proto, aby to byl klíčový moment celého závodu. Během jarních klasik tak dokázal přesně skloubit parádní formu, silnou touhu vítězit a vhodná rozhodnutí.

 

 

 

 

Zkušený cyklista byl zjevem na kočičích hlavách a tím pravým osvěžením pro svého zaměstnavatele. Zpočátku to vypadalo tak, že severské klasiky bere jako zpestření sezony, hlavními tahouny v týmu zůstávali Boonen, Terpstra, Štybar, ale Gilbert vyšel z "kostkového undergroundu" až na samotné výsluní.

 

Na závodech si užíval volnou ruku a méně pozornosti ze strany ostatních celků (protože Boonen, Terpstra, Štybar). Proto mohl daleko před cílem využít prostoru na útočení na Dwars Door Vlaanderen, E3 a rozhodující atak na Tři Dny de Panne. Ale jakoby tomu nikdo nevěnoval přílišnou pozornost, protože stejný kousek převedl i na Kolem Flander.

 

Tímto dlouhým Gilbertovým útokem na Ronde mohl Quick-Step Floors jen získat, minimálně to, že unaví ostatní favority před rozhodujícími fázemi. Ale živelný Gilbert roztočil nezapomenutelný kolotoč, který se zastavil až v cíli, a jeho soupeři zůstali omráčení. Vypálit rybník dostalo svou cyklistickou podobu. Gilbertova přítomnost posílila belgickou sestavu na severských klasikách. Trojice tradičních lídrů mohla vyčkávat, co se bude dít po jeho útocích, a samotný Gilbert dostal příležitost zaujat na kočičích hlavách. A to splnil nad očekávání.

 

 

 

 

Po Tirreně a MSR nikdo nepochyboval, že Sagan přichází na vlámské jednorázovky v perfektní formě. Ale i světový šampión se přesvědčil, že stoprocentní kondice automaticky neznamená požadovaný úspěch a že dlážděné klasiky jsou nevyzpytatelné.

 

Profilově mu nejvíc sedí E3 a Kolem Flander, ale ani v jednom případě nezachytil vítězný pohyb, a poté musel nahánět konkurenci. Byla to škoda, protože pokaždé si chtěl doskočit do unikající skupiny, ale pod vlivem různých okolností mu nebylo dopřáno. Největší šanci bojovat o vítězství měl na G-W, kde zareagoval na Avermaetův pohyb a ocitl se v čele závodu v silné skupině. Pak se však rozhodl dát lekci Terpstrovi, a to razantní formou.

 

V nejkvalitnějším provedení se prezentoval na Paříž - Roubaix. Od úvodních sektorů si hlídal přední část závodu, nechtěl se dostat do kolize, nic podcenit, aby následně v klíčových momentech dvakrát vystartoval do útoku. Toto byl styl, který u něj absentoval ve Vlámsku, aby pozornou a útočnou jízdou přinutil soupeře hrát podle svých karet. Na Paříž-Roubaix mu to sice nevyšlo, ale tímto stylem dosáhl jeho největší vítězství.

 

Peter Sagan musel po klasikách konstatovat, že forma byla, ale výsledky nepřišly. Je vynikající, že na letošních klasikách se představil ve své nejsilnější verzi, která dostala do stavu nejvyšší pohotovosti všechny konkurenty. Pro něj a celý tým Bora bude nyní důležité, aby na budoucích klasikách našli způsob, jak toho správně využít. Konec konců v sezoně 2016 to Sagan dokázal jako pravý světový šampión.

 

 

 

 

Severské klasiky jsou zajímavé i tím, že nikdo neumí přesně určit, kde se vytvoří rozhodující únik. Na trati jsou sice referenční body, kde se závod láme, ale nikdo nemá stoprocentní jistotu, jak se bude závod skutečně vyvíjet.

 

Na E-trojce se dostali Avermaet a Gilbert před hlavní skupinu přibližně 65 kilometrů před cílem. Na jiném závodu by měli favorité v balíku dostatečný prostor na dohnání uprchlíků, ale na podobné klasice mají útočníci dobré šance na úspěch. Kdo jednou zaváhá, nemusí dostat druhou šanci, i když to na první pohled tak nevypadá. A z toho následně pramení na jednorázovkách krásné honičky mezi jednotlivými favority. 

 

Ještě lepší příklad na nevyzpytatelnost kostkových klasik nabídlo Kolem Flander. Vítězný Gilbert se objevil před hlavní skupinou favoritů již 95 kilometrů před páskou, a nikdo tehdy ani jen netušil, že Sagan a Avermaet ho uvidí už jen v cíli. Oba hlavní kandidáti se soustředili na poslední průjezd přes Kwaremont a Paterberg, podle světového šampióna pro ně začal závod až tam.

 

Nepochybujeme, že Sagan a Avermaet by roztočili na finálních berzích pekelné obrátky, ale Ronde už mělo v tom momentu rozepsaný jiný příběh. Ten Gilbertův. Saganův pád na Kwaremontu jen umocnil jedinečnou dramaturgii královny vlámských klasik, která si vybrala do hlavní úlohy osamělého běžce a nechala rozplynout v mlze závěrečnou aktivitu trojice pronásledovatelů.

 

 

 

 

 

Světový šampión dává jen málokdy přímo na trati najevo svou frustraci z toho, jak jezdí ostatní cyklisté. Na Gent - Wevelgem se rozhodl dát Terpstrovi "za vyučenou" a před monumenty vyvinout na soupeře tlak, že pokud s ním někdo nebude v úniku spolupracovat, nikoho nebude tahat do cíle. Jistě, forma tohoto poselství mohla být jiná, protože se připravil o šanci získat titul na důležité akci, ale Sagan si chtěl připravit pozici na monumenty.

 

Mezitím získal Greg van Avermaet další vítězství, na G-W mu stačilo držet linii v čele závodu, a jeho vítězná mentalita nerušeně stoupala. Vítězství plodí další vítězství. Přestřelka mezi Saganem a Quick-Stepem nejvíc vyhovovala právě belgickému jezdci, který se mohl nerušeně připravovat na monumenty, zatímco Sagan musel hledat strategii jak se prosadit proti silné kontrole ostatních celků.

 

Na konci jarní kampaně jsme se přesvědčili, že to měl být právě Avermaet, který si zasloužil zpřísněný režim. Bylo překvapující, že na Roubaix nikdo nevyužil jeho problémy před Arenbergským lesem, kde obvykle v podobných situacích pro favorita závod končí. I to dokazuje, že Avermaet v některých momentech jezdil mimo radaru.

 

 

 

 

Klasiky nelze jezdit bez silné týmové podpory. Pokud bychom měli označit nějakého závodníka, který perfektně připravil vítěznou půdu pro svého lídra, tak by to byl Daniel Oss na Paříž - Roubaix. Italský cyklista se dostal do přední části závodu před nejdůležitějšími sektory a Avermaet zatím šetřil síly ve skupině favoritů. Když se belgický borec posunul do vedoucí skupiny, Oss opět vystartoval dopředu, tentokrát sám, a Avermaet se dostal znovu do výhodní pozice, přičemž nemusel utrácet energii až do rozhodujících momentů. Bez Ossovy podpory by Avermaet nebyl tak silný na posledním, 5 hvězdičkovém úseku.

 

Další pěknou týmovou spolupráci ukázali Tom Boonen a Philippe Gilbert na Kolem Flander. Boonen rozjel akci již na obávaném Muuru a rozdělil balík, poté výrazně pomohl svému kolegovi na druhém průjezdu přes Kwaremont, aby mohl odpálit rozhodující útok. Pokud by byl Gilbert sám ve vedoucí skupině bez Boonenové podpory by neměl šanci na své neuvěřitelné vítězství. Boonenovi se jeho týmová hra vrátila na Roubaix, kde ho vydatně podporoval Zdeněk Štybar, no český jezdec byl natolik silný, že v závěru dokázal bojovat i o vítězství.

 

 

 

 

Po odchodu Fabiana Cancellary nastala v Treku zcela jiná situace.  Seskupení vsadilo na více lídrů, a i když nedosáhli velkých výsledků, podle Dirka Demola ukázali potenciál do následujících let. Jasper Stuyven se dostal na Ronde a Roubaix do klíčových ataků, ale ve věku 2 let ještě neměl potřebnou vytrvalost, aby bojoval o titul. Ale ukázal velký talent na kočičí hlavy a rok od roku se bude zlepšovat.

 

Ve složité situaci se ocitl John Degenkolb. V loňském roce vynechal celou jarní klasikařskou kampaň a nyní zaujal post po Spartakovi. Ne proto, že by německý jezdec neměl dobrou formu, na obou monumentech se pohyboval vepředu, ale to bylo vše. Stále čekal, jak se situace vyvine, a ani v mžiku nevyužil Stuyvena, který jel v čele závodu. I proto označil Boonen jeho výkon na Roubaix za zbabělý. Degenkolb má však velkou výhodu, že jezdí pod zkušeným vedením, které z něho může udělat nebezpečnějšího cyklistu.           

 

 

 

 

Americký celek získal do svých řad na klasiky Sepa Vanmarcka, ale belgický jezdec jim na nejdůležitějších závodech velmi nepomohl. Na Kolem Flander se sice snažil, ale ošklivý pád ho vyřadil ze závodu, a nakonec i z Pekla severu. Jenže Can - Drapac našel další jezdce, kteří na monumentech ukořistili výborné výsledky.

 

Na Tour of Flanders to byl Dylan van Baarle. 24letý holandský cyklista se pohyboval v čele závodu až do samého konce a do karet mu zahrál také pád Petra Sagana. Talentovaný borec však ukázal kvalitu i v minulém roce, když na této akci obsadil šesté místo. Paríž - Roubaix zase ukázalo v kvalitním provedení Sebastiana Langevelda, který si zavzpomínal na své nejlepší časy. V sezonách 2013-2014 se dostal do nejlepší desítky na Pekle severu, no místo na pódiu je jeho nejlepším výsledkem na monumentu. Americká sestava tak dokázala perfektně nahradit výpadek svého hlavního lídra.       

 

 

 

 

Na jarních klasikách podává stále lepší výkony Oliver Naesen. Velmi mu pomohl loňský triumf na Bretagne Classic, kterým si zvedl sebevědomí, a proto se nebál jít do ataku na Ronde se Saganem a Avermaetem. Již dříve dosáhl pěkného výsledku na Dwars Door Vlaanderen a na E3 se dokonce dostal na pódium. Na severských klasikách předvedl výkonnostní posun i Luke Durbridge, který se chce v následujícím období soustředit právě na tyto závody. Výborný australský tempař skončil za stupni vítězů na DDV a E3, takže společně s Naesenem mohou být v následujících letech zdatnými soupeři na kočičích hlavách.

        

Tým Sky dělal vše, co mohl, aby se prosadili Ian Stannard a Luke Rowe, ale ani na jedné jednorázovce nepředvedli svůj potenciál a nenaplnili ambice. Vůbec se nedostali do hry, a to musí být pro ně velké zklamání. V britské sestavě zachraňoval situaci Gianni Moscon na Roubaix. Talentovaný jezdec ukázal značnou bojovnost a odolnost, ale svou další kariéru asi nebude zaměřovat právě na kočičí hlavy.

 

Hodně se očekávalo od dvojice Kristoff - Martin, ale tento tandem nedokázal dostat soupeře pod tlak. Norský jezdec nebyl příliš silný na berzích, ale ve Vlámsku bral pěkné páté místo. Na Roubaix ho poté tradičně postihly mechanické problémy. Tony Martin nevyužil svou první šanci být lídrem na kostkových klasikách, jeho fazónu ovlivnila také ne příliš vydařená příprava a několik pádů.