Práce agenta cyklistů nespočívá jen v hledání nové smlouvy

 

Jenže tu se jeho kompetence ohledně starostlivosti o závodníky nekončí. Z pohledu agenta nestačí už jen zařídit kontrakt pro svého mandanta, a poté je jen na samotném jezdci, jak bude vypadat ten následující. Neustále zvyšující se konkurence nutí cyklisty stále více a více trénovat, čímž se v první řade zmenšují jejich možnosti, jak navazovat ty správné kontakty. A bez nich není smlouva. Ve druhém okamžiku tyto ambice jednotlivých jezdců zlepšovat se vytváří stále větší konkurenci, takže člověk v tomto boji nevyhnutně potřebuje být viditelným, aby jeho snaha nezůstala bez povšimnutí, ale odměněna.

 

Jeden z nejznámějších cyklistických agentů Andrew McQuaid uvedl, že "mým hlavním úkolem je zařídit a vyjednat kontrakt pro mé jezdce. A poté je to z každého rožku trošku. Zprostředkovávám individuální sponzory pro mé klienty, dohaduji jejich cenu za účast na nějaké akci, pomáhám jim s daněmi, zajišťuji finanční poradenství, zařizuji víza, spravuji webové stránky a sociální média. Svým jezdcům říkám, aby mi řekli všechno, co potřebují. Pokud to mohu udělat, udělám to. Pokud to nebudu umět, najdu někoho, kdo to dokáže." 

 

 

 

Možnost využívat služby agenta je poměrně novou záležitostí. Šéf týmu BMC Jim Ochowicz (na fotografii) si vzpomíná, že v osmdesátých letech, kdy vedl úspěšný americký projekt 7-Eleven, jen dva cyklisté z jeho sestavy měli agenta. V následující dekádě, při profesionalizaci a zvětšujících se komerčních možností cyklistiky, již bylo prospěšné vlastnit svého agenta, ale až ve třetím tisíciletí se funkce agenta stala nevyhnutelnou pro fungování profesionálních jezdců. Není to náhoda, že právě v tomto období začínají vznikat speciální mezinárodní agentury, které se věnují zastupování cyklistů.

 

Vztah mezi závodníkem a agentem má svou logiku, protože agent zastupuje jezdce na různých úrovních a samotný cyklista se může nerušeně věnovat jen zdokonalování své fyzické kondice. Mít agenta je výhodou hlavně pro začínající cyklisty, o kterých talentu se tak mohou dovědět ti správní lidé. Agent neustále informuje manažery týmů o výkonnostních vzestupech svých svěřenců, a proto se jim snadněji otevřou dveře do profesionálních týmů.

 

U zkušených a v pelotonu již etablovaných jezdců je úkol agenta variabilnější. V mnoha případech má na starost komunikaci jejich mandantů s médii, zajišťuje fungování sociálních sítí, vede rokování s případnými sponzory anebo někdy se stará o jejich investice a získané výdělky. Jenže aktivita agenta by byla marná, kdyby i samotní jezdec nedokázal nabídnout ve velké mase závodníků něco speciální. Tedy kromě vítězství.

 

Světlým příkladem byl Jens Voigt, který pro svého zaměstnavatele nezískal mnoho triumfů, ale na veřejnosti rezonoval jako bojovný závodník, který strávil obrovskou porci kilometrů v únicích, mnohokrát i sám. Tato aktivita podporovala oblíbenost mezi fanoušky a jeho motto "Shut up, legs!" se stalo světově proslulé. Podobně na tom byl Albeto Contador, kterého výstřel po vítězné etapě znali všichni příznivci cyklistiky a stejně i jeho přezdívku Pistolero. Přidanou hodnotu ke svým výkonům umí dát Peter Sagan, zda to jsou netradiční oslavy v cíli anebo jízda na zadním kole v nejrůznějších podobách. To všechno jsou důležité znaky, které pomáhají sportovcům vyčlenit se v široké skupině cyklistů, a správný agent by měl vědět tuto skutečnost patřičně využít.

 

 

 

Australský agent Wayne Evans je přesvědčen, že v dnešní cyklistice závodník nemůže spoléhat jen sám na sebe. Podle něj je naivní představou si myslet, že pokud jezdec dosáhne výsledky, všechno ostatní přijde samo. V dnešním světě neplatí, že po tvrdém tréninku a dobrých výsledcích přijde spravedlivá odměna.

 

 

 

Přesvědčil se o tom Andrew Talansky, který měl sice najaté agenty, ale ti nedokázali využít jeho výsledků, kterých dosahoval na etapových akcích. "Byl jsem frustrovaný z toho, že v roce 2014 jsem ovládl Critérium du Dauphiné, ale tento velký úspěch se nepodařilo protavit do mých vylepšených finančních podmínek. Ukázalo se, že jsem nebyl připraven využít těchto příležitostí. Moji agenti říkali, že dělají vše, co mohou. Zdá se, že ani jejich nejlepší práce nebyla dost dobrá", vyznal se americký jezdec, který už opustil profi-peloton.

 

Podle Wayne Evansa je prvořadým úkolem agenta postarat se o finanční zajištění klienta, ale jeho portfolio by mělo být širší. "Mým svěřencům nabízím rokování o smlouvě a se sponzoři, mediální pokrytí, finanční plánování, daňové poradenství a podobně. Není dobré, když řeknete svému jezdci, že tu je roční smlouva na takový plat a uvidíme se na konci sezóny, kdy ji opět přerokujeme. O závodníka je potřeba se starat během celého ročníku, a nejen po sportovní, ale také komerční a soukromé stránce."  Evans tvrdí, že agent musí řešit některé aspekty i během samotných závodů, na které nemají dosah sportovní ředitelé týmů, například musí dohlížet na exkluzivní partnerství jezdce s jeho soukromým sponzorem, anebo pomáhat najít kompromis mezi cyklistou a jeho zaměstnavatelem, pokud mezi nimi nepanuje shoda ohledně soutěžního programu. 

 

 

 

Některá seskupení jsou nedůvěřivá vůči agentům, protože jejich funkci považují za ohrožení suverénního vztahu mezi jezdcem a týmem, ale v tomto směru se vyskytlo jen minimum kauz, které byly mediálně známé. V roce 2010 rozvířil hladinu agent Richieho Porta. Australský závodník měl v tom čase podepsaný kontrakt s týmem Saxo Bank a jako nováček nedostával vysoký plat. Ale když okamžitě dosáhl výborné výsledky (vyhraná časovka na Kolem Romandie a tři dny v růžovém dresu na Giru), dožadoval se zvýšené finanční odměny, což Bjarne Riis vzhledem na platní smlouvu jednoznačně odmítl a obvinil agenta z narušování pracovní atmosféry v týmu.

 

 

 

V roce 2009 rezonovaly aktivity začínajícího tímu Sky, který oslovoval závodníky bez jakékoli konzultace s jejich momentálními majiteli. Celkem netradičně se skončila velká snaha angažovat Bradleyho Wigginsa, který měl tehdy ještě roční smlouvu s týmem Garmin-Slipstream, a celý spor byl nakonec urovnán dvoumiliónovým odstupným. Tento postup se však nestal v cyklistice precedentem.

 

V cyklistice přestupový trh nefunguje podobně jako ve fotbale, vykoupení zpod platného kontraktu není v cyklistice zaužívanou metodou. Agenti tedy nemohou vydělávat na přestupech závodníků z jednoho seskupení do druhého. Jejich hlavním finančním zdrojem je smlouva, kterou podepíše cyklista s týmem a za každou transakci je běžnou odměnou 10procentní provize.

 

I na základě zmiňovaných okolností UCI v roce 2012 stanovila přesné mantinely, ve kterých se agenti mohou pohybovat. Největší novinkou bylo, že profesionálním agentem může být jen ten zájemce, který složí zkoušky stanovené UCI a jen na základě toho mu vydá jeho domovská federace licenci. To proto, aby se do jednotlivých rokování vnesl pořádek, aby agenti věděli, jak se mají chovat, aby UCI dokázala regulovat jejich chování a v případě jejich selhání je mohla potrestat. Druhá změna stanovila začátek přestupového období na 1. srpen, což znamená, že před tímto datem nesmí žádné seskupení, ani závodník podepsat žádnou smlouvu, a jen od tohoto momentu se mohou začít pohovory s potenciálními zájemci.

 

Cyklistu tedy může zastupovat jen osoba, která je podle UCI přesně vyprofilována (aktuálně působí více než sto agentů), ale i v tomto případě existují tři výjimky, na které se nevztahují tato omezení. Do této skupiny patří rodinní příbuzní závodníka, kteří ho mohou zastupovat v rokováních, regulace se nevztahují ani na právníky, u kterých UCI bere ohled na jejich odbornost. A těmto omezením se mohou vyhnout i ti agenti, kteří své služby nabízejí zadarmo. Stále se však najdou výjimky, kdy někteří závodníci spoléhají jen sami na sebe, ale ti nejúspěšnější jezdci, a tedy nejzajímavější, se stávají členy velkých sportovně – marketingových agentur, pro které pracuje aspoň jeden agent s licencí od UCI.